Mše

    V Táboře jsem byl ve skupince přípravného týmu Sport. Moc jsem nestíhal program, protože jsem měl celkem dost práce s lodičkama na Lužnici.
    Ale přes to všechmo jsem vždycky našel čas zajít na společonou mši. Byly to pro opravdu nevšední zážitky. Ikdyž jsem byl v životě na mši už hodněkrát (Jsem praktikující katolík), ale stejně to pro bylo něco extra. Ikdyž jsem viděl dav 5000 lidí, tak jsem viděl Boha v každém z nich. Stejného Boha v 5000 podobách. A každému jsem měl chuť říct:"Bože, miluji tě." Ale já to neudělal a možná jsem to měl udělat.
    Celou mši jsem prožíval úplně jinak než obvykle a po přijímání jsem si klekl a jen jsem se tiše modlil:"Pane děkuji, že jsi tu se mnou ve mně, že jsi tu se mnou ve všech těchto lidech. Jsem naplněn radostí z tebe a z tvé milost, která na mě spočívá. Děkuji."
      Za mší jsem odcházel absolutně povzbuzený a věděl jsem, že i já mám na tomto světě smysl a že tu nejsem kvůli sobě, ale kvůli druhým. A věděl jsem, že kdybych za celý život posloužil třeba jen tím, že se na někoho usměju, tak mě Bůh bude miovat nesmírnou láskou.
    Pamatujme si, že tu nejsme pro sebe, ale pro druhé, že si nemáme nechat sloužit, ale máme sami službu vykonávat.

A to je asi tak všechno, co jsem chtěl.